Kdokoliv

Pokračování knihy

Interaktivní kniha, která má své pokračování online.

Ti, kteří jste román přečetli, zde můžete sledovat příběhy, které se udály v životě Michaela Mana po poslední stránce románu a které budeme postupně zveřejňovat. Ti, kteří jste knihu zatím nečetli, zde naleznete kapitoly, které vás možná k jejímu přečtení inspirují.

Koncert

Auto ti vybouchne a zmrd zkurvenej pujde do kytek. Chcipnes MANE!!!!!!!!!! Na ceste zdechnes!!!!!!!!!

Tupě jsem zíral na slova v krátkém mailu. Odesílací adresa složená ze tří čísel, IP adresa skrytá. Byl jsem v šoku. Kdo zase? Ta samá osoba? Jak mám reagovat? Kontaktovat policii? Nebudu si připadat zase jako vystrašený a mírně hysterický umělec? Po té dlouhé době plné sprostých mailů a výhrůžných sms mám asi právo být vystrašený...

Vzal jsem do ruky mobil a vytočil Kristýnino číslo.

„Copak, Míšo?“ ozvalo se mile na druhé straně.

„Jsi u počítače, Kristy?“

„Můžu být za minutku. Proč?“

„Něco ti přepošlu...“

„Něco? Zníš divně!“

„Náš kdokoliv nemá dost...“

„A dopr... Juknu na to a zavolám. Zatím pa!“

Těch několik minut trvalo celou věčnost. Měl jsem v ten den tolik povinností, stovky telefonátů k vyřízení a já najednou jakobych zamrznul. Nebyl jsem schopen se pohnout. Nevím, proč nás lidi někdy přitahuje negativno a hnus. A tak zcela proti všem pravidlům, co mi kdy řekli vyšetřovatelé, psychiatři a terapeuti, tedy abych ty zprávy nečetl, jsem ty dva řádky zkoumal očima znovu a znovu. Auto... Na cestě... Pozítří mám další koncert adventního turné. Píše o tomhle koncertě? Může psát o tomhle koncertě! Proč by mi mělo vybouchnout auto? Dá mi do něj bombu? Kdy by mi ji tam ta osoba dala? Bombu? O čem to sakra přemýšlím? Proč by mi měl někdo dávat bombu do auta? Ale proč by mi to vůbec někdo psal? To toho ještě ta osoba nemá dost? To ještě neukojila všechnu zlobu, co má v srdci? To mě tak nenávidí, že mi chce zničit život, auto, koncerty? Panebože, proč? Je tohle normální?

Tok mých černých myšlenek přerušilo zvonění telefonu. Naštěstí...

„Tak co ty na to?“ zamumlal jsem.

Kristýna vydala zvuk, který se jí podivně zlomil v hrdle. Odkašlala si. Velmi vážným a hlubokým hlasem řekla: „Zavolej policii. Tohle je zoufalý výkřik blázna. Nevíš, co chorý mozek dokáže vymyslet! Nechci o tebe přijít!“

„Hm, máš pravdu... Já se na to... Víš, jak teď funguju každý den, mám za sebou půlku turné, tisíce kilometrů v kolech a hodiny za mikrofonem, tak jsem vážně unavenej... A ještě tohle...“

„Já vím, jak to máš. Dokážeš makat na sto procent strašně dlouho, ale na to, co je nad těch sto procent už logicky nemůžeš mít kapacitu... Ani nervy... Nikdo by neměl! Prosím zavolej jim hned teď!“

„Jasně, večer se na tebe těším!“

„Pa lásko,“ ozvalo se starostlivě těsně před kliknutím v mobilu.

Chvíli jsem listoval v telefonu. Úspěšně jsem za těch pár týdnů klidu zapomněl, jestli mám vyšetřovatele uloženého pod „V“ nebo pod „P“ jako policie nebo pod jeho vlastním jménem. Doufal jsem, že mu už nebudu nikdy muset volat. Po krátkém zvonění se ozval mladý hlas a formálně se představil.

„Tady Michael Man, dobrý den. Promiňte, že ruším, ale nejsem si jist, jestli mám mávnout rukou nad novým výhrůžným mailem, který mi dnes přišel.“

„Co v něm stojí?“

„Že mi vybouchne auto a že umřu na cestě...“

„Vy se někam chystáte?“

„Ano, chystám! Jsem v půlce adventního turné a zítra jedu do Olomouce, kde mám večer koncert.“

„Aha. No, to nepodceňujme! Přepošlete nám ten email a někdo od nás se vám ozve.“

„Děkuji!“

„Nemáte zač, pane Mane...“

Chvíli jsem opět zíral do příchozích mailů a pak jsem se rázně postavil a šel si opláchnout tvář studenou vodou.

„Makej, chlape, makej a nemysli na kraviny. Práci za tebe nikdo neudělá!“

Zalil jsem vařící vodou voňavý černý čaj, dal s do něj lžíci medu a vyřizoval jsem smlouvy kolem adventního turné a volal kolegům instrukce stran místa a času setkání odjezdu na olomoucký koncert.

Právě, když jsem končil úřadování, zarachotily klíče v zámku. Kristýna byla konečně doma! Běžel jsem do předsíně a pevně ji objal. Po pár vteřinách jsem si uvědomil, že je to ona, kdo mě pevně objímá a já ten, kterému, ač ho to nikterak netěší, teče slza po tváři.

„Já už jsem tak vynervovajej,“ zachvěl se mi hlas. „A mám strach...“

Místo toho, abych skryl slzu nepozorovaně do kapesníku, mi ji Kristýna políbila.

„Myslíš, že to míní vážně? Že mi fakt něco udělá? Co když přijde zítra na koncert? Co mám dělat? Mám dát pořádkové službě instrukce? Co jim mám říct? Mám právo nevpustit na koncert člověka, který si zaplatil vstupné? Mám snad začít nechat kontrolovat kapsy a kabelky mých posluchačů jen proto, že se jedna chorá duše snaží ve mně probudit paranoiu s velkým P?“

„Bojíš se?“

„Rád bych se nebál a nechal to plavat... Ale co když... Co mám ksakru dělat?“

„Co ti řekli na policii?“

„Nic.. Tedy zatím nic. Jen, že to předají dále...“

„Ale my nevíme, kdy se ti z ,dále' ozvou, viď?“

„Hm...,“ zamumlal jsem. „Jak bylo v práci? A jedlas dnes něco? V lednici je...“

„Víš co, Míšo, obleč se a já tě někam pozvu. Kolegyně našla novou restauraci a myslím, že se ti tam bude líbit!“

„Já mám pro dnešek hotovo a během turné se nikam kromě koncertů nedostanu. Tak jo, proč ne! Řídím ty nebo řídíš já?“ usmál jsem se našemu oblíbenému žertu.

„Zasloužíš si skleničku, dnešní večeře ja na mně, pane Mane!“ Kristýna se mile usmála a ze mě na chvíli spadl stres, pachuť dnešního stalkerského mailu i nejistota stanoviska policie k těm sprostým výhrůžkám.

Srbská restaurace byla obtočená kolem obrovského kmene staletého stromu, z reproduktorů hrála balkánská hudba. Rybí polévka a sladkosti tak podobné těm řeckým mě na chvíli vrátili do našeho posledního pobytu v Řecku. Kristýna ševelila, chvílemi plácala o roztomilých zážitcích z nakupování s kolegyní, že mi bylo po chvíli jasné, že dělá vše proto, abych si nevzpomněl na to, že opět někde doma u počítače sedí osoba, jejíž oči planou při myšlence na to, jak se asi cítím po přečtení jejího posledního, v té řadě urážek a útoků asi stého mailu. Snažil jsem se být veselý, ale někde vzadu v mé hlavě zněly útržky slov: „Auto vybouchne... Zdechneš...“ A přes všechny mé boje s vlastním strachem, přes všechna uvědomění si, o co jde této osobě jsem v duchu křičel: „Já nejsem zmrd, co chcípne! Já mám svůj život rád a snažím se dělat svou práci tak, abych obohatil ostatní! Já si nezasloužím, abys mi stále vyhrožovala! Já jsem nikomu nic zlýho neudělal!!!“

Kristýna zaplatila a za hodinu jsem spal v jejím náručí jako malé dítě. Když jsem ráno po jejím odchodu do práce a po kávě s medem naložil všechny věci do auta, na chvíli jsem se v garáži zarazil. To, když jsem vsunul klíč do zapalování auta a chystal se jím otočit. Zlomek vteřiny, kdy mě přepadla úzkost. Motor naskočil a já si oddechl. Zapnul jsem si hands-free a když jsem odjížděl od domu, mluvil jsem s Ritou a upřesňoval čas jejího nalodění. Když se za půl hodiny rozléhal mým vozem její zvonivý smích, váhal jsem, zda jí mám o té hrozbě říct. Ale kdyby se něco přihodilo, ona je mi nejblíž, ona stojí se mnou na pódiu, ona by se měla chránit..

„Rito, asi bych ti měl...“

Vtom se ozvalo zvonění mého mobilu. Na displeji bylo skryté číslo. Napadlo mě, že to může být můj stalker, ale něco mi říkalo, abych hovor přijal.

„Pan Man?“ ozvalo se na druhé straně komisně.

„Ano u telefonu!“

„Dostali jsme z Prahy informaci o vašem dnešním koncertu a o těch výhrůžkách. V kolik budete v Olomouci?“

„Podle navigace asi ve čtyři odpoledne...“

„Dobře, v kolik hodin byste nám mohl přivézt na okrsek váš vůz?“

„Myslím, že kolem páté... Proč?“

„Auto vám zaparkujeme pod kamery na našem dvoře a na koncert příjdu já a můj kolega. Ohlašte se po příjezdu na mobil, který vám pošlu za chvíli sms...“

„Uf, moc děkuji, jste laskav. Zatím...“

Rita zvážněla. „O tomhle jsi mi chtěl říct?“

„Hm. Jo... Myslíš, že přijde na koncert?“

Rita dlouho mlčela, když zašeptala: „Ne! Pes, který štěká, nekouše. Když ti napsala, tak tě jen chce vystrašit. Nepřijede...“

„Ale s autem by mi mohla něco udělat?“

„Ale jak jsem pochopila z tvého telefonátu před chvílí, tak auto u kostela nebude. Tak proč to řešíš?“

„No já vím... Ale už je to fakt únavný. Vždyť víš...“

„Neboj, bude to fajn. V Olomouci je vždy príma publikum. Jistě si to užiješ ty i lidi. A já taky!“

„Vždyť já vím...“

Cesta uběhla při poslechu hezkých orchestrálních úprav popových hitů australské megastar rychle a já jsem děkoval za to, že nechumelilo a že jsme dorazili v plánované době k olomouckému kostelu. Zvukař s technikem byli už na místě od rána, takže zrovna když jsme s Ritou vstoupili do interiéru, změnila se jeho barva na nádherně modrou, ze které vystupoval bíle rozzářený kříž nad oltářem. Zatajil se mi dech. Pokřižoval jsem se a zašeptal technikovi do ucha: „To je krásný! Díky!“

„To víš, ty nový světla dělají divy! To je fajn, že jste tady! Jaká byla cesta?“

„Jo, fajn. Jen nám prosím pojď pomoci vyložit auto, abych ho mohl co nejdříve odvézt na policii...“

„Policii?“

„Jo. Rita ti to pak vysvětlí...“

Ve spěchu jsem odvezl vůz na policejní stanici. Tam začal neočekávaně příjemný zážitek milého a hezkého chování policistů, kteří s námi strávili téměř celý zbytek dne. Byli ohleduplní, obětaví, ochotní... A já jsem po chvíli přestal mít pocit, že je obtěžuji. I když stále se mi v hlavě honilo, že by jistě měli na práci něco důležitějšího. Co když jejich pomoc bude potřebovat někdo jiný?

Když bylo auto pod kamerovým dozorem, řekl mi muž v uniformě: „Kostel kontrolujeme od rána, hodinu před začátkem tam s kolegy příjdeme. Jen zařiďte, aby nás pustili dovnitř.“

„Samozřejmě! A podle uniforem vás uvaděčky poznají...“

„Nepoznají! Nepřijdeme ve služebním.“

„Aha. Děkuji. A tady s kolegy máte něco pod stromeček.“

V ruce jsem měl několik svých alb a podával jsem je policistovi.

„Ne, to my si od vás nemůžeme vzít!“ usmál se.

„Za to, že mi vracíte klid k mé práci je tohle to nejmenší, jak se můžu alespoň trochu revanšovat. Udělalo by mi radost, kdybyste si je vzal. Dejte je manželkám, třeba se jim má hudba bude líbit.“

„Tak děkujeme. A za chvíli v kostele na viděnou!“

Zamkl jsem auto a vydal jsem se směrem ke kostelu. U policejní stanice na mě čekala kamarádka. Byl jsem rád, že mám společnost i během přesunu zpět do kostela. Snažil jsem se maximálně chránit před prosincovým počasím, takže jsem vypadal, jako kdybych kráčel po Sibiři. Když jsme byli v půli cesty. Ozvalo se zvonění telefonu.

„Michaeli, já jsem v té rychlosti, jak jsme všechno vytahovali z auta, nechala v kufru tašku s mými koncertními botami. Volám už pozdě?“

„V pohodě, vrátím se do auta...“

Když jsem po několika minutách opět otevíral svůj vůz, vyběhl ke mně policista a křičel: „Co tam děláte! Co tu chcete?“

Odmotal jsem si z tváře šál, který mě chránil před ledovým větrem.

„Skleróza nebolí, ale člověk se naběhá,“ usmál jsem se na něj.

O auto bylo dobře postaráno. Právě jsem viděl důkaz. Cestou po zasněžených olomouckých chodnících jsem dával kamarádce instrukce, co je potřeba dělat, kdyby se na koncertu objevil někdo podezřelý, když jsem nedaleko náměstí narazil na skupinku kolegů, které znám dlouho dobu.

„Co vy tady v olomouckém večeru? Na procházce?“

Jeden ze zpěváků zadrkotal zuby a s úsměvem řekl: „Jo, hledáme léto! Dnes zpíváme tady ve sportovní hale na akci.“

„Tak to jsme dnes večer v Olomouci konkurenti! Ať se vám to podaří a hezký Vánoce!“

Dorazili jsem do kostela a začal kolotoč příprav. Zvukové zkoušky, nastavení projekcí, světel, instrukce pořadatelům, domluvy s prodejcem alb a knih. Dorazili mí rodiče. Objal jsem je a velmi stručně, tak abych je moc neznervózněl, jsem jim řekl: „Vše je v pořádku, jen dnes koncert hlídá policie. Dostal jsem výhrůžnej mail...“

Dřív, než se naši začali vyptávat, jsem se jim omluvil a šel dohánět krátící se čas do zahájení akce.

„Míšo, už jsou za dveřmi lidi. Můžeme je už pouštět?“

Podíval jsem se na čas na hodinkách. „To už je tolik?“

Hodina, kterou jsem věnoval odvozu auta a cestě zpět mi citelně chyběla. „Ještě pět minut! Ještě nemám všechno připravené!“

Zatímco se Rita v teple kanceláře líčila, já jsem lítal jako hadr na holi. Ve chvíli, když jsem za sebou zavřel dveře sakristie, kterou jsem využíval jako improvizovanou šatnu, se do kostela hrnuly davy lidí. Před dveřmi stál jeden z policistů v civilu a několikrát mě před začátkem koncertu informoval o tom, že nikdo podezřelý zatím nepřišel a ža mám být v klidu. Nebyl jsem v klidu! A nebyla to jen běžná tréma před vystoupením! Klepaly se mi ruce. Když jsem se těsně před zahájením napil kávy, polil jsem si kabát. Rita mi ho pomohla vyčistit a když jsme si symbolicky plivli za krk pro štěstí na vystoupení, starostlivě se na mě podívala. Byl to takový hezký, trochu smutný, téměř mateřský pohled.

V sále skončila předtočená prosba o vypnutí telefonů a zhasla světla. Policista pootevřel dveře ze šatny a já jsem se rozběhl k pódiu instalovanému před oltářem. V té chvilce jsem si řekl: „Oni přišli za tebou, oni si přišli pro hezkou náladu, je nezajímá, že máš nervy z nějakého mailu. Nemysli na to!“

Sál plný rozzářených očí tleskal, někdy i ve stoje, Rita byla okouzlující, mí rodiče v první řadě dojatí, zvukař za pultem spokojený, policisté nenápadně neviditelní. Světla namířená na pódium byla tak silná, že vše, co se za nimi dělo, jsem vnímal jako v mlze. Za stojan s reflektory v levém křídle kostela si najednou stoupla žena. Vytáhla z kabelky předmět. Zpíval jsem vánoční píseň a v mezihře se mé oči upřely do prostoru za světly. Má v ruce fotoaparát nebo snad...? Tak a už jsem paranoidní i na koncertech! Zakázal jsem si takto přemýšlet. Zpíval jsem dál a paní si mě vyfotila...

Po salvách potlesku a přídavcích se u dveří od šatny vytvořila fronta lidí s dárečky a s fotkami na podpis. Po chvíli jsme oba s Ritou vyšli ze sakristie a věnovali se všem, kteří si ještě na chvíli chtěli prodloužit náš adventní koncert o osobní setkání s námi. Jeden z policistů stál v davu nedaleko nás a jen jeho napjatý pohled prozrazoval to, že on na náš podpis nečeká. Když po odchodu posledního návštěvníka pomáhal technikům s deinstalací aparatury i můj kolega a kamarád ze Šumperka, který dorazil do kostela po začátku koncertu, přiběhli za mnou policisté s dotazem, kdo že to je a zda toho člověka znám. Byli tak obětaví, ochotní, profesionální a brali celou situaci tak seriózně, že mě to až dojalo. Po naložení techniky do vozu mě odvezli policisté na stanici, kde jsem si vyzvedl auto. Poděkoval jsem, popřál krásné svátky, vyzvedl jsem Ritu a odjeli jsme k mým rodičům, kde jsme u večeře všichni probrali uplynulý den i to vše, co jsme každý kvůli obavám prožívali. Nervózní byl ten den každý, nejvíce asi mí rodiče.

Lehl jsem si unaveně do postele, ale nemohl jsem usnout. V hlavě mi stále běhala ta slova...

Auto ti vybouchne a zmrd zkurvenej pujde do kytek. Chcipnes MANE!!!!!!!!!! Na ceste zdechnes!!!!!!!!!

Čtrnáct slov! Několik slov někoho ubohého a zlého, kdo se tetelí blahem doma u počítače, jak někoho jiného vytočil. Čtrnáct slov, pro které měli nervy celý den mí rodiče, všichni mí kolegové, má partnerka. Tým policistů hlídal můj vůz a mé vystoupení. Uvědomuje si ta osoba, že už neubližuje jen mně, ale desítkám lidí? Pokud bych se poddal strachu, tak v případě zrušení koncertu stovkám lidí... Těch, kteří se těšili na vánoční písně. Dělá se tohle?

„Zítra mám další koncert, musím spát,“ řekl jsem si polohlasem jako bych si chtěl obhájit rozbalování prášku na spaní... Jak rád bych spal bez jeho pomoci...

Richard Pachman - duben 2013

Soudit?

Sedl jsem si unaveně do pohodlného křesla vlaku, který se právě v tichosti rozjel. Takového vlaku, co si v něm člověk připadá jako v letadle. Na monitorech běžela aktuální rychlost, vzdálenost do Prahy, pohled z kamer umístěných na střeše mohl cestujícím zpříjemnit jízdu, ale já jsem tupě zíral z okénka a ani jsem nevnímal šedou krajinu unavenou po dlouhé zimě.

V hlavě se mi honily tuny myšlenek. Má člověk právo soudit druhého? Ale já jsem přece nikdy nikoho nesoudil! Já jsem po mnoha letech oznámil pronásledování mé osoby někým neznámým, utajeným a policie případ po devíti měsících vyšetřování uzavřela a bez mého vědomí nebo konzultace se mnou předala státnímu zástupci, který mi poslal informaci, že případ půjde k soudu! I když se s tou ženou soudí stát, já jsem byl v pozici poškozeného a svědka. Bylo mi z toho dobře? Těšilo mě, že vidím na lavici obžalovaných někoho, kdo se na mě několikrát usmíval z první řady na mých koncertech? Ne! Bylo mi z toho všeho zle. A několikrát jsem si v ten den opakoval: Ty jsi oběť stalkingu! Ty sis tuhle roli nevybral! Ty sis nevybral, jestli chceš být pronásledován! Někdo tě obtěžoval čtyři roky! Nesmí ti být líto toho, kdo ti ubližoval!

Bylo kolem druhé odpoledne, když jsem opouštěl severomoravské město, ale mně připadalo, že od rána uběhl minimálně týden. Celé to bylo jako nějaký prapodivný film. Ráno jsem se probudil na proleželé nepohodlné hotelové posteli do nevlídného rána, v polospánku jsem nahmatal dálkové ovládání a pustil jsem si ČT24. Právě v tom okamžiku informovali o tom, že se v ten den bude konat soud hudebníka s jeho fanynkou, obžalovanou ze stalkingu. Začalo mě z toho pálit v břiše. Po sprše, rychlé ranní kávě a krátké cestě taxíkem jsem dorazil k budově soudu. Moderní prosklená stavba obklopená bloky panelových domů ve mně na chvíli vzbudila pocit, jaký jsem měl při pohledu z hotelu během mého posledního moskevského vystoupení. Ve chvíli, když jsem vystupoval z vozu, vedle mne zaparkovalo auto s nápisem ČT, a tak jsem byl rád že jsem do neznámé budovy vstupoval obklopen sympatickými lidmi, kteří mě na chvíli rozptýlili. Foyer jednací síně se krátce po mém příchodu změnil k mému překvapení na improvizované televizně-rozhlasovo-novinářské centrum. Naprosto nepřipraven na takovou mediální nálož a pokud možno koncentrovaně jsem se snažil odpovídat na všechny otázky. Byl jsem nervózní a snažil jsem se to skrýt. Obžalovaná přišla asi vteřinu před zahájením jednání zahalená až po vlasy, vedená nějakou dívkou, zřejmě kamarádkou, což mi přišlo jako z nějaké laciné odpolední televizní detektivky. Na všechny servery a do všech médií, kam se dostala, psala stovky zpráv o tom, že jsem krysa a zmrd a další nechutnosti. Teď, když se má těmto médiím ukázat, skrývá svou tvář! No to je tedy hrdninka!

Po tom nastal dvouhodinový kolotoč procesu, výpovědí, dotazů i trapných chvílí a citací sprostých slov (nikoliv z mých úst), když jsem se dozvěděl, že jednání je odročeno pro nepřítomnost počítačového experta, který se z pracovních důvod nemohl dostavit... Tak rád bych to vše už měl za sebou...

Už jste někdy vypili litr vodky v pravé poledne na saharské poušti? Já ne! Ale přesně tak mi bylo, když jsem opouštěl budovu soudu. Pocit se stupňoval, když mi na telefon chodily od přátel a příbuzných odkliky na informace o mém případu, které na internetu rostly necelou hodinu po jednání jako houby po dešti. I když jsem si připadal jako v podivném snu, tohle se fakt dělo, tohle nebyl sen... Zasloužil jsem si i tento životní zážitek? No, děkuji tedy i za něj...

Má člověk právo soudit druhého? Jak kdy, záleží na situaci. Ale zlu se musíme naučit postavit! I to, že se člověk rozhodne přestat mlčet o zlu, které je mu pácháno, že se o něm svěří svému okolí i policii, je velký krok k boji se zlem. Velmi si vážím Jana Palacha a jeho činu. Vzpomněl jsem si na jeho slova, která řekl krátce před svou smrtí: „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.“ Nechci se ani v nejmenším přirovnávat k tomto hrdinovi české historie, ale nejsem nyní v situaci, kdy prostě musím bojovat proti zlu, které je mi pácháno a na které stačím? Člověk v životě neustále dělá kroky dál. Na své duchovní cestě, na cestě plné zkušeností a zrání a mnohdy ty nejnáročnější situace jsou tou největší školou. Neměl jsem se díky posledním rokům naučit neomlouvat všechny za jejich chyby, netolerovat projevy zla a nenávisti s tím, že dotyční mají jistě těžký život a jistě ke svému konání mají své důvody? Neměl jsem se prostě jen naučit to, že rovnováha znamená i to, když člověk nahlas řekne: „Ne! Už nebudu déle trpět projevy zla a hulvátství?“

Jsem rád, že existuje soud, který soudí, obhájci, kteří obhajují, soudci, kteří vynášejí rozsudek, ale vše stejně začíná i končí v nás. V naší hlavě. A já ji dnes mám zalitou v jedné jediné emoci: je mi z toho všeho zle a smutno... Nechci být oběť, nechci ani odsuzovat a soudit, chci mít jen klid a normální život beze strachu z pronásledování... Myslím, že nechci až tak mnoho! Chci klid a pocit že mám své soukromí...

Richard Pachman - 10.4.2013

Odpuštěno – rozpuštěno?

„Co byste vlastně chtěl! Vy jste umělec, děláte toho tolik a jste tak charismatický! Musíte počítat s tím, že se do vás někdy nějaká žena zamiluje!"

Zalapal jsem po dechu. Na druhé straně telefonátu nebyla ani má kamarádka ze základky nebo bulvární novinářka, ale právnička!

„Jak to myslíte, paní doktorko?" zeptal jsem se udiveně. Jako že každý, kdo jsme někdy v médiích nebo kdo chodíme v rámci své práce před publikum, musíme počítat s tím, že někdy budeme obětí stalkingu? Máte pocit, že je úplně v pořádku to, co mi právě říkáte? Vy v rámci své právnické praxe rovněž přicházíte do kontaktu s lidmi! Bylo by správné, kdyby se některý z vašich klientů jako odměnu za vaši podporu, laskavost a profesionalitu snažil vkrást vám do soukromí, vyhrožoval vám smrtí a ohrožoval vaši práci zprávami vzbuzujícími pocit ohrožení na zdraví a na životě? Je to v pořádku?"

Právnička jako by neslyšela několik mých dotazů a smutným hlasem řekla: „No, já viděla reportáž o vašem soudu v televizi! Mně vám bylo líto té její maminky. No a myslím si, že ta paní, co vás obtěžovala, má už z ostudy kabát, že ji takhle v několika médiích prezentovali jako vaši stalkerku. Takže ona už vytrestaná vlastně je!"

Tón jejího hlasu se změnil a zněl najednou značně vyčítavě: „To vy jste tam pozval ta média?"

„Prosím?" zeptal jsem se nevěřícně.

„No, ty novináře a televizi! Proč jste je tam zval? Víte, jak té paní muselo být! A ta její maminka... Jak se jí ptali s mikrofonem a ona jen odpovídala, aby ji nechali být, že jsou hyeny..."

Naprázdno jsem polknul. „Já... To já je nezval..."

„Kdo tedy, prosím vás?" zeptala se právnička posměšně.

Mám něco vysvětlovat nebo omlouvat se někomu, kdo by měl zastupovat právo a ne emoce? Nevěděl jsem, co odpovědět a nechtěl jsem se dostat do pozice někoho, kdo by snad měl ospravedlňovat něco, co nebylo v jeho režii. Musím někomu vysvětlovat, že informace o soudu byla dostupná v databázi ČTK a musím někomu vysvětlovat, proč je stalking nyní mediálně oblíbené téma? Musím vůbec někomu něco vysvětlovat?

„Je dobře, že to bylo medializováno! Jen ať všichni ti, kteří by se chtěli někomu nabourávat do soukromí nebo někomu vyhrožovat a pronásledovat ho, vědí, že se to prostě nedělá a že mohou skončit u soudu!"

„Vy jste o tom napsal prý i knihu? Je to pravda?" Tón jejího hlasu zněl, jako kdybych právě nepřinesl domácí úkol na základní škole. Jsem snad žáček, který musí obhajovat před učitelem nebo nadřízeným své kroky k tomu, aby se celé situaci postavil a který došel po dlouhém váhání do stadia, kdy se rozhodl zlu, které mu bylo pácháno, postavit nejen tím, že se obrátil na policii, ale i tím, že o svých zkušenostech i boji s vlastním strachem napsal beletristický román o stalkingu, ve kterém mohou další oběti pronásledování najít návod, jak se k této nesnadné a psychicky náročné situaci postavit?

„Ano, napsal. Ale nějak netuším, proč se mě na to ptáte. Jak literatura souvisí s právem!"

„Souvisí tak, že jsem se ještě nesetkala s poškozeným, který by své újmy dokázal tak využít jako vy!"

„Využít? Prosím?" Zalapal jsem po dechu. „Kdyby každá oběť trestného činu o svém hrozném zážitku napsala knihu, nebo alespoň povídku, článek, udělala by dobře své duši, protože by díky psaní mohla lépe zvládnout své zpracování činu spáchaného na ní, i společnosti, která by byla o tom trestném činu informována a vlastně by tak ta kniha mohla působit i preventivně! Zajímá vás vůbec, co uvnitř prožívají oběti trestných činů? Vy si myslíte, že ukončením případu nebo ukončením soudního řízení končí i jejich muka? Vynesením rozsudku se jim uleví jen částečně!"

„No, jak myslíte... A proč vlastně voláte?" řekla suše.

„Víte, nemám s přítomností u soudu vůbec žádné zkušenosti. Potřeboval bych se vás zeptat, zda, pokud nejsem ke druhému kolu procesu pozván jako svědek, tam vůbec mohu promluvit, zda mi bude dáno slovo?"

„Ne! Vy jste již jako svědek vypovídal. Samozřejmě, že se jako poškozený můžete k líčení dostavit, ale k výpovědi již nebudete vyzván. Ani vám nikdo neuhradí náklady na cestu a jiné výdaje. Paní obžalovaná se má právo dotazovat všech a na vše! Má přece právo se bránit! Ale vy jste už měl možnost říci své! Pokud byste trval na nové výpovědi, musel byste kontaktovat... zavolat... napsat... poslat žádost... do termínu... čekat na rozhodnutí..."

Přestal jsem vnímat tok instrukcí, jaké všechny kroky bych musel učinit, abych mohl podruhé promluvit u soudního procesu se ženou, která nepochopila, že stalkováním si mou náklonnost, přátelství ani lásku opravdu nikdy nezíská. Nic z toho jsem nehodlal učinit. Začalo mi být z telefonátu velmi nepříjemně. I z toho, že jsem se právě dozvěděl, že člověk obviněný má zřejmě větší práva než člověk jednáním obviněného poškozený... Velmi stručně jsem poděkoval za podané informace a omluvil jsem se, že jsem paní doktorce ukrátil její čas.

Položil jsem unaveně telefon na stůl v obýváku. Kristýna se dotkla mého ramene. Ani jsem si během telefonátu nevšiml, že vstoupila do místnosti.

„Takže?" zeptala se zvědavě.

„Cos z toho slyšela?" zamumlal jsem a usrkl z vychladlé kávy.

„No, něco málo... Ona ti moc neporadila, viď? Pomohla ti nějak? Pojedeš tam?"

„Pomohla mi k depce! Po telefonátu s paní, po které jsem jako poškozený chtěl radu, mám pocit provinění! Má stalkerka je podle ní chuděrka medializovaná, její maminka je chuděrka ublížená z pozornosti médií a já mám být rád, že k soudu vůbec došlo! Svým způsobem mě označila za komerčně smýšlejícího umělce, který si dovolil o svém čtyřletém zážitku napsat knihu a ještě k tomu všemu jsem o ní informoval média! Co jsem si to jen dovolil! Největší zásek byl, když mi řekla, že díky tomu, jak vypadám a co všechno dělám, s tím zkrátka musím počítat, že budu aktivovat posedlé fanynky. Chápeš to?"

„Jasně! Všechny jsou chuděrky ublížený, na všechny máš brát ohled, ale kde jsi ty? Ty jsi opravdu poškozený! A to nejen podle soudního spisu! Někdo ti opravdu čtyři roky systematicky ubližoval a vyhrožoval! A komu je líto tebe? Tys to prostě odtrpěl, tys s tím měl starosti, chodil po policajtech i po psychiatrech a teď se asi všichni pokadíme z toho, že u soudu byla televize i novináři a že v médiích konstatovali pravdu! Jen to, že probíhá soud se ženou, která ti vyhrožovala! Bože, kde to žijeme?"

Když jsem viděl, jak se Kristýna rozčílila, objal jsem ji.

„Psssst, klídek! Víš, že se nemáš rozčilovat!"

„No jo...," mile zabručela a usmála se na mě.

Přimhouřil jsem oči a zamyslel jsem se. Po chvíli jsem vyprskl smíchy.

„Co je? Čemu se směješ?"

„Představil jsem si, jak na druhé kolo soudu půjde ta nešťastnice opět zahalená v kapuci až po vlasy, abych jí neviděl do očí, a jak ji tam dramaticky povede její kamarádka... A on tam nebude vůbec nikdo čekat. Nikdo! Vůbec nikdo, koho by ještě zajímala..."

Kristýna šibalsky zakřivila ústa a zvedla obočí: „No, to je hustý... Takže ty tam..."

„Nepojedu! Kašlu na ni i na celej soud! O co mi celou tu dobu šlo? Abych měl klid. A po tom, co jí policie udělala domovní šťáru a vyslechla ji, klid mám. Takže kdo jiný by to byl než ona. A protože mám klid, je mi fuk, k jakému rozhodnutí dojde soud. Ona se mi při prvním stání omluvila. Sice jsem se jí tam nezeptal na důvod, proč to dělala, ale co by mi asi tak odpověděla? Že byla naštvaná, že jsem s ní nechtěl chodit? Nebo že jsem nesplnil některá z jejích dalších očekávání? Kdybych měl plnit všechna očekávání lidí kolem sebe, tak by mi na nic jinýho nezbyl čas! Zajímá takovou osobu, kde jsem já, kde je to, co já chci nebo nechci a kde jsou má práva na vlastní život s těmi, které si do něj dobrovolně vyberu? Nikdy jsem nechtěl, aby mi tahle ženská patřila do života! Prostě to byla jedna z fanynek, které mi často psaly, posílaly nějaké odkazy na web a amatérská videa z mých akcí... A já idiot slušně odpovídal... Snad u soudu pochopila, že vynucovat si něčí pozornost tím, že mu vleze do soukromí a bude ho štvát sprostými zprávami a pronásledováním, jí nikdy přátelství nebo snad lásku nepřinese... Není mi jí po tom soudu ani líto, ani se na ni nezlobím, ta ženská je mi úplně volná! Úplně! Nebudu se hrabat přes půl republiky na to, abych si musel znovu připomínat, čím vším jsem musel kvůli ní projít... Měl bych si opět vyslechnout všechny ty sprosťárny, co mi psala, tentokráte diktovaných do zápisu o průběhu soudního jednání? Proč? Nechci ji už nikdy vidět! Nikdy! Už nechci o téhle osobě nikdy slyšet! Nebudu už celé téhle záležitosti dávat energii a vše spláchnu do historie."

Místo odpovědi mě Kristýna políbila. Vstala, přehodila si přes ramena pléd a mlčky mi přinesla z předsíně bundu. Vyšli jsme před dům. Byl nádherný slunečný den. Takový ten den, co jste šťastni z toho, že jste jeho součástí a že jste na světě... Chytil jsem Kristýnu za ruku a vyrazili jsme na procházku na Vyšehrad po našich oblíbených místech... Do tváře se mi opřel jarní vítr a přes sluneční brýle jsem se zadíval do slunce. Každý den začíná něco nového. A já jsem měl krásný a naplňující pocit, jak s každým krokem podél rozkvetlých keřů kráčím do nového období svého života, kdy tu celou záležitost stalkingu i tu nešťastnou stalkerku odsouvám do kolonky: UCHOPENO - ZPRACOVÁNO - ODPUŠTĚNO - VYŘEŠENO, časem snad i ZAPOMENUTO...

Richard Pachman - květen 2013